DŽÓDHPUR - RANAKPUR / pondělí 4.dubna 2011

První opravdu velké město Džódhpur opouštíme a jedeme směrem na východ do střední části Radžastánu, stepní a pouštní krajina se pomalu mění, stále víc a víc se to zelená a občas je vidět i nějaký kopeček. Naším dnešním cílem je malé městečko, či spíše poutní vesnice Ranakpur, které již leží v pohoří Araválí a tak zde již je krajina zcela odlišná. Ranakpur je významný komplexem džinistyckých chrámů, které jsou postaveny z bílého mramoru, hlavní chrám je uvnitř opravdu úchvatný, je podepřen 1444 sloupy a každý z nich je jinak ozdoben, jedná se o jeden z nejvýznamnějších chrámových komplexů v Radžastánu a tak si ho nikdo nenechte ujít. Ale upozornění pro návštěvníky, do chrámu se pouští pouze s dlouhými kalhotami - takže žádné kraťasi či krátké sukně, ovšem pokud nemáte nevadí za 20 rupek Vám je zde půjčí. Kousek za hlavním chrámem je malý kopeček a na něj stojí menší modlitebna - pokud se k ní půjdete podívat, tak si sedněte pod strom a chvilku pozorujte menší otvor ve tvaru měsíce až u špičky modlitebny - pokud budete mít štěstí vykoukne z ní papoušek, který tam má hnízdo.

Po prohlídce chrámů jsme se vydali zpět k hotelu, ale řidič zastavil o kousek dříve a pozval nás na menší trek do kopců - je tam prý pěkné jezero. Trek byl velice krátký - k jezeru jsme došli asi za 15 minut, ale daleko víc nás zajímal místní pasáček koz a ovcí, který se právě kolem jezera vracel z pastvy a nesl v ruce dvě čerstvě narozená mláďata, jelikož šel s námi i Ajay tak jsme se dozvěděli, že jedno je jehňátko a narodilo se dnes ráno - bylo roztomilé a mamka se od něj nehla ani a kousek. Druhé bylo kůzle a to bylo staré jen několik hodin (ještě nechodilo jen chvilku stálo a hned si lehlo), obě dvě se tedy narodili malému pasáčkovi (mohlo mu být tak 7 let) na dnešní pastvě - evidentně to sám zvládl bez problémů a přišel domů s dvěma novými členy zvířecí rodiny.

Na zpáteční cestě jsme procházeli horskou vesničkou, zda-li se to tak dá nazvat, obývali jí místní domorodí cikáni a všichni žili v těch nejprimitivnějších podmínkách, své domy měli postavené z kousků klacků a roští - podlaha byla hliněná a celá rodina měla jednu místnost, která sousedila s chlívky domácích koz, před hlavním - vlastně jediným vchodem do obývací místnosti bylo ohniště (nebo-li kuchyň) a nádoba na vodu (to byla koupelna). Ovšem místní obyvatelé nás překvapili svou přístupností, nebylo problém se nechat vyfotit (je vhodné jim dát dárek - 10 rupek je OK), poprvé jsme viděli lidi, kteří byli tak minimálně zasaženi civilizací i když jí měli tak nadosah.

Jen kousek jsme pak měli do hotelu (náš se jmenuje Hill Ranakpur Resort) - všechny v této oblasti jsou koncipované jako odpočinkové resorty a tak v rámci hotelu je pěkný venkovní bazén a večeři jsme si nechali naservírovat v přilehlé zahradě. Jídlo bylo dobré, i když ne tak jako v posledních dnech, ale pro změnu doufáme, že nás neprožene.

Motto  sedmého dne : Být chudý neznamená být nešťastný