Tibet
Na každém rohu ozbrojení čínští vojáci a vždy usměvaví tibeťané
HISTORIE
Novodobé dějiny Tibetu začínají v 7. století, kdy se Söngcan Gampövi podařilo sjednotit oblasti okolo řeky Jarlung a vytvořit tak první stabilní státní útvar na tibetském území. Söngcan Gampö byl tvůrcem mnoha reforem a vytvořil silnou a stabilní říši. V roce 640 se oženil s princeznou Wen-čcheng, neteří mocného čínského císaře Tchaj-cunga. Za Gampövy vlády se do Tibetu dostal buddhismus, který zásadním způsobem ovlivnil ráz tibetské kultury. V době vlády dalších králů se buddhismus stal státním náboženstvím a tibetská říše se dále rozrůstala napříč střední Asií.
Mezi lety 750-794 bylo pod tibetskou nadvládou i království Nan-čao, které se však v rozhodující chvíli rozhodlo podpořit ve válce Čínu a porazit tak Tibet. Nepřátelství mezi Čínou a Tibetem však pokračovalo a až v letech 821/822 obě země podepsaly mírovou dohodu. Smlouva mimo jiné zahrnovala detailní popis hranic mezi oběma zeměmi a byla vyryta do třech sloupů. Jeden z nich, který se nachází u kláštera Džókhang ve Lhase, stojí dodnes.
Ve 13. století Tibet ovládli Mongolové. Na mongolský dvůr tehdy začala mít velký vliv škola sakjapa, jejíž hlavní představitel se za nedlouho stal tibetským vládcem. V polovině 14. století se podařilo svrhnout teokratickou vládu sakjapovců a novým králem se stal Čhangčhub Gjalcchän (1302-1364). Počátkem 15. století vznikla díky Congkhapově učení škola gelugpa. V roce 1578 si mongolský vládce Altan chán pozval ke svému dvoru vysoce postaveného lámu této školy Sönam Gjamccha, kterému udělil titul dalajláma. V roce 1624 Tibet navštívili první Evropané, a to portugalští misionáři, kterým se podařilo postavit na tibetském území kostel. V roce 1642 byl svržen dosavadní tibetský král a na jeho místo byl dosazen dalajláma, který se tak poprvé stal světským i duchovním vládcem Tibetu.
Na počátku 18. století Tibet na krátkou dobu opět dobyli Mongolové, kteří jsou však vytlačeni čínskými vojsky. Tibetu tehdy byla čínskou stranou ponechána vnitřní nezávislost. Koncem 18. století do Tibetu vpadli nepálští Gurkhové, které však za nedlouho čínská armáda porazila.
Tibet nebyl v 18. a 19. století vůči Evropanům vstřícnější než vůči ostatním cizincům. S téměř nepřekonatelnými překážkami se setkávaly nejen snahy o navázání kontaktů diplomatických a obchodních, ale i náboženských. Evropským misionářům, kteří již působili v Číně, se nikdy nepodařilo překonat autoritativní odmítavý postoj tibetských církevních hodnostářů a byli opakovaně vypovídáni ze země.
V 19. století se Tibet stal křižovatkou strategických zájmů mocností, zejména Anglie a Ruska v rámci tzv. Velké hry. Angličané začali tajně mapovat Tibet již v 60. letech 19. století. Důležitou roli sehráli v těchto operacích domorodí stopaři z tibetsko-sikkimského pomezí.
V červenci roku 1903 začali Britové v indickém Gangtoku pod velením generála Macdonalda připravovat vojenskou expedici, která si měla vynutit otevření Tibetu pro obchodní cíle a předejít možným kontaktům s ruským impériem. Jejím vedením byl pověřen plukovník Francis Younghusband. Když v prosinci téhož roku překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3 000 vojáků a 7 000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka" vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů. K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy Britové stříleli - podle svědectví vlastních vojáků - ze svých maximů do zad prchajících Tibeťanů. Younghusband telegrafoval svým nadřízeným do Indie: „Věřím, že tento obrovský trest bude prevencí pro budoucnost a přiměje je podrobit se."[4]
Dříve než Britové dorazili do Lhasy, uprchl třináctý dalajláma do Urgy ve Vnějším Mongolsku k nejvyšší duchovní autoritě Vnějšího Mongolska bogdgegénovi. Younghusbandovi se však podařilo sestavit vládu z probritsky orientovaných úředníků a 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů Sera, Däpung a Gandän. Tibet se zavázal k otevření hranic mezi Sikkimem a Tibetem pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty (otevřeny 3 trhy) a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy. Zároveň se zavázal, že vyjde vstříc všem požadavkům britského obchodního pověřence se sídlem v Gyangzê (tento úřad existoval od roku 1904 až do roku 1944; od 30. let 20. století paralelně s velitelstvím Britské mise ve Lhase).
V dohodě se Tibet zároveň zavazoval, že bez britského souhlasu neodstoupí žádné ze svých území jiné mocnosti a neudělí žádné jiné mocnosti koncesi ke zřizování železnic, telegrafních linek a dolů. Tyto exteritoriální výsady, analogické těm, jejichž prostřednictvím Británie, Francie, Rusko, Německo, Japonsko a později USA spoluovládaly také dění v Číně, nebyly omezeny ani smlouvami uzavřenými v následujících letech mezi Británií a Čínou a mezi Británií a Ruskem.
Po odchodu čínských jednotek z Tibetu v roce 1912 byla až do 40. let 20. století britská posádka jedinou zahraniční vojenskou složkou přítomnou na tibetském území.
Po zániku Čchingského impéria nebylo v Číně silné ústřední vlády schopné udržovat někdejší čínskou suverenitu nad Tibetem, a ten tak byl fakticky samostatným státem. Situace se změnila poté, co vyšli vítězně z čínské občanské války komunisté. Dne 21. října 1950 jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády dostaly rozkaz vpochodovat do Tibetu. Oficiálním důvodem vojenské invaze bylo „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice". Vojska tibetské vlády nebyla schopna invazi zabránit. Tibet se pak oficiálně dostal pod svrchovanost čínské vlády 23. května 1951 podepsáním tzv. Sedmnáctibodové dohody.
Číňanům se tak podařilo ovládnout strategicky významné území, které se již v minulosti několikrát nacházelo pod čínskou suverenitou a jež nyní bylo nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Indií. Vládce Tibetu, patnáctiletý čtrnáctý dalajláma, zůstal i po čínské anexi loutkovou hlavou Tibetu. Pozemkové reformy a další společenské změny necitlivě zaváděné čínskou vládou vedly ve druhé polovině 50. let k nepokojům, které 10. března 1959 přerostly v ozbrojené povstání proti čínské nadvládě, skrytě podporované Spojenými státy. Povstání bylo během několika dnů krvavě potlačeno. Dalajláma 17. března uprchl do Indie, kde požádal o politický azyl, a od té doby žije v emigraci. 9. dubna 1959 byla v indické Dharamsale vytvořena Tibetská exilová vláda.
ZÁKLADNÍ INFORMACE
Počet obyvatel: 6.000.000
Hlavní město: Lhasa
Rozloha (v km2): 2.500.000
Úřední jazyk: tibetšťina, čínština
Měna: 1 yuan Renminbi (CNY) =10 t´iao = 100 fenů - aktuální kurz ZDE
Časový posun (český letní čas): 6
Časový posun (český zimní čas): 7
Nejvyšší hora: Mt. Everest (8848m)
Víza : Žádost o udělení čínského víza se podává na Velvyslanectví ČLR v Praze. Pro cestu do Tibetu pak potřebujete permit, který Vám vydá cca. do 3 dní autorizovaná cestovka.
POZOR : Pokud máte zájem o cestu do Tibetu, tak neuvádějte do žádosti o čínské vízum, že tam chcete také jet, mohlo by se stát, že by Vám vízum nedali.
Počasí : Klimatické podmínky Tibetu jsou závislé na nadmořské výšce. Jižní okrajová pohoří zadržují vlhké proudění od Indického oceánu a prakticky v celém Tibetu způsobují velmi suché kontinentální klima. I když v létě mohou vystoupat teploty k 29°C, v zimě klesají hluboko k -16°C. Po celou dobu roku je místní vzduch velmi čistý a suchý. Během roku spadne velice málo srážek
Aktuální počasí - klikněte ZDE
Zajímavá místa, které by jste neměli vynechat
Lhasa
Když se pátému dalajlámovi Ngawang Lozang Gjamcchovi (1617-1682) podařilo podrobit si Tibet, ustanovil Lhasu administrativním centrem Tibetské říše. Ve Lhase zahájil stavbu Potály, která byla dokončena pár let po jeho smrti. V této době získala Lhasa nepochybné postavení coby politické hlavní město Tibetu.
Lhasa byla po mnoho staletí „zakázané město" a její brány byly uzavřeny všem lidem ze Západu. V 19. století se do Lhasy marně snažil dostat např. Sven Hedin a Nikolaj Prževalskij. Naopak s úspěchem se na území města dostali např. Alexandra David-Néelová a Heinrich Harrer, na počátku 20. století Lhasu načas obsadil britský expediční sbor vedený Francisem Younghusbandem v rámci tzv. Younghusbandovy expedice.
Jelikož se jednalo o významné centrum tibetského buddhismu, téměř polovina obyvatelstva Lhasy byli mniši. Obyvatelstvo Lhasy bylo v roce 1951 odhadováno na 25 000 a dalších 15 000 mnichů v žilo klášterech. Dnes má město okolo 250 tisíc obyvatel, velká část z nichž jsou Číňané.
Lhasa je přezdívané jako město bohů, je nerozlučně spjata s destinací jakou je právě Tibet. Staré město je nyní omezeno poutním okruhem Barkhor, zbytek zbourali za kulturní revoluce Číňané. Leží na pravém břehu řeky Kjičhu (Šťastná řeka). Mezi největší turistické atrakce patří palác Potala. Tato pevnost stojí na Červeném kopci pravděpodobně již od 7.stol. Bývalé sídlo dalajlámů.
Jak se nám tam líbilo : Lhasa a vlastně celý Tibet nás okouzlil - jen škoda, že na každém rohu jsou čínští vojáci, volně se můžete pohybovat pouze po Lhase a pokud chcete mimo město je nutné mít průvodce nebo-li hlídače.
Fotky najdete zde na webu v galerii - klikněte ZDE
Potála
Na místě Potály stál už v 7. století palác buddhistického krále Songcän Gampy. Ten ve městě také založil velký chrám Džókhang. Avšak Potálu tak, jak je známá dnes, nechal vystavět až pátý dalajláma Lozang Gjamccho, který se stal i světským vládcem Tibetu. Se stavbou započal ve Lhase kolem roku 1645 na místě paláce Songcana Gampy.
Dalajlámové měli své příbytky v nejvyšších poschodích, kde žili izolovaně. Sídlili zde až do roku 1959, kdy v souvislosti s čínským zabráním Tibetu byl 14. dalajlama Tändzin Gjamccho nucen uprchnout do Indie. Lamové dlouhá léta střežili, aby se do objektu nedostal žádný cizinec, avšak v současné době je vstup turistů do paláce povolen.
Palác byl postaven z hlíny, kamene a dřeva. Materiál byl na stavbu dopravován na oslech nebo ho nosili sami lidé. Potála má podle tradičního pojetí více než 1000 místností, 10 000 svatyní a více než 20 000 soch. V paláci se nacházelo a stále nachází velké množství místností s nejrůznějšími funkcemi. Mezi nejdůležitější patří vládní komnaty, škola pro mnichy a místnosti pro personál (který byl tvořen výhradně mnichy), knihovny, zbrojovny, sklady, skladiště, sýpky i žalář.
V Potále lze také nalézt hrobku pátého dalajlámy a jeho nástupců. Jejich rakve jsou zdobeny zlatem a drahokamy.
Jak se nám tam líbilo : Potalu jsme si nemohli nechat ujít, na prohlídku jsme se domluvili s naším průvodcem, ten sehnal lístky a docela nás překvapil ten fakt, že na celou prohlídku paláce máte jen 1 hodinu, pokud se do této doby nestihnete vrátit, tak platíte dost vysokou pokutu, takže prohlídka pro všechny turisty šla dost rychlýmn tempem.
Fotky najdete zde na webu v galerii - klikněte ZDE
Jokhang (Džókhang) monastery
Centrum tibetského hlavního města Lhasy, srdce Tibetu. Místo, kterému se žádný zahraniční turista nemůže při návštěvě Lhasy vyhnout, místo, které stále přitahuje do Lhasy stovky tibetských poutníků. Každé ráno a v podvečer se plní Tibeťany s modlitebními mlýnky v rukou, kteří přilévají jačí máslo do nikdy nehasnoucích svící. Před jeho zdmi i uvnitř se neustále klanějí desítky lidí. Takový je Džókhang - nejsvětější tibetský buddhistický chrám a jedno z posledních míst, které stále dýchá atmosférou tradic a zvyků starého Tibetu.
Džókhang nechal postavit tibetský král Songcän Gampo někdy mezi lety 639 a 647 našeho letopočtu, aby v něm mohl uložit Akšóbju - sochu Buddhy, kterou králi jako věno přivezla jeho manželka, nepálská princezna Brkhuti. Ve stejné době byl stavěn také jiný ze lhaských chrámů - Ramočhe, do kterého byla umístěna Buddhova socha Džowo Šákjamuni (také zvaná Džowo Rinpočhe). Tu králi přivezla jeho druhá manželka, čínská princezna Wen-čcheng. Po králově smrti nechala Wen-čcheng převézt sochu Džowo Rinpočhe do Džókhangu a od té doby jej tam každý den chodí uctívat desítky lidí.
Na střeše Džókhangu panuje na rozdíl od rušného prostředí uvnitř chrámu příjemný a většinou ničím nerušený klid a je odtud nádherný výhled na kamenné domy a barevné střechy starého centra Lhasy, na vzdálenou Potalu i na Tibeťany, kteří korzují po náměstí nebo se uklánějí před Džókhangem.
Jak se nám tam líbilo : tento chrám je v samém srdci Lhasy a my jsme bydleli hned v ulici za rohem a tak jsme několikrát byli sledovat velmi čilý ruch. Kolem chrámu vede poutní okruh Barkhor, poutníci chodí proti směru hodinových ručiček a v ruce točí motlitebními mlýnky. Někteří dokonce celý okruh absolvovují skoro ležmo - tj. že se modlí pomocí takových přískoků (lehnou si na zem pak vstanou a posunou se o jednu délku těla a opět si lehnou a takto musí projít celý poutní okruh - náročné to modlení)
Fotky najdete zde na webu v galerii - klikněte ZDE
Norbulingka, Sera Monastery
Lingka znamená tibetsky park, norbu drahokam, tj. Park drahokamů. Oficiálně se nyní nazývá Lidovým parkem a i toto místo je uvedeno ve všech programech pro návštěvu destinace jakou je Tibet. Nachází se asi 4 km západně od Potály. Nejstarší část paláce byla založena 7. dalajlámou v roce 1755. Palác sloužil jako sídlo dalajlámů v teplých letních dnech, je ve skutečnosti velkým parkem, kde jsou rozptýleny palácové budovy a pavilony. Nejstarší část paláce byla založena 7. dalajlámou v roce 1755.
Klášter Sera byl založen roku 1419 na severním okraji města na úpatí vysokých hor. V dobách jeho největší slávy ho obývalo přes 7 000 mnichů. Návštěva uvedeného klášteru patří mezi obvyklé prohlídky města Lhasy a momentálně snad jen tam uvidíte nějaké mnichy.
Jak se nám tam líbilo : na návštěvu letního sídla Dalajlámů Norbulingky máme hned dvě příhody, tou první a zrovna ne moc příjemnou byla prohlídka paláce a stálé sledování nás jako turistů několika tajnými, kteří jak ostříži sledovali každý náš pohyb. Druhá vzpomínka je velice příjemná - dostalo se nám pozvání od rodiny našeho tibetského průvodce, protože právě Norbulingka je také velikým parkem a ten den měli tibeťané svátek a snad každá rodina vyrazila právě do parku na zahradní party - ochutnali jsme tak místní speciality a také docela dobré místní pivo. Musím říct, že toto nedělní odpoledne se velmi vydařilo - tibeťané jsou přátelští a pohostiní.
Fotky najdete zde na webu v galerii - klikněte ZDE
Namco Lake
Jezero Namco (nebeské jezero) je bezodtoké slané jezero na jihovýchodě Tibetské náhorní plošiny v nadmořské výšce 4627 m. Má rozlohu přibližně 2000 km² a je protáhlé ze západu na východ v délce 80 km.
Tibeťané mají v úctě kromě živých bytostí i hory, řeky a jezera. K těm nejposvátnějším patří právě také jezero Namco, které je vůbec nejvýše položeným jezerem na světě. Čína se kvůli roustoucímu turistickému ruchu v roce 2005 rozhodla k němu vybudovat silnici. Přesto si Namco stále zachovává své kouzlo.
Jak se nám tam líbilo : Na tento trek jsme se těšili, náš tibetský průvodce objednal auto a brzy ráno jsme vyjeli. Hned zprvu nás překvapilo docela velké množství checkpointů, kde kontrolovali i to, kdy řidič auta projel předcházející checkpoint (takové lidské rychlostní radary), náš řidič to obcházel jednoduchým způsobem, asi tak půl km před checkpointem zastavil a čekal až bude moci do další kontroly dojet. Pokud jedete po silnici tak musíte překonat horské sedlo ve výšce 5190 m - což je naším dosavadním rekordem co se týká nadmořské výšky.
Samotné jezero je krásně blankytně modré a stejně jako ostatní zajímavé části Tibetu je již uzpůsobeno turistickému ruchu, což trochu škodí - u břehu jezera byli vystavení krásní jaci a u nich jste se mohli za mírný poplatek nechat vyfotit. Jezero je poněkud vysoko 4627 metrů nad mořem a tak nám zde nebylo zrovna příjemně, cítili jsme se hodně unaveně a pokud by jsme v těchto výškách chtěli trekovat tak by jsme se museli aklimatizovat - výšková nemoc není nic moc.
Fotky najdete zde na webu v galerii - klikněte ZDE
Internetové stránky, které by se mohly někdy hodit
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora - Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek.